Zrádci

Jeden svět a tři příběhy, které pojmenovávají ten svět.
A každý má svůj sen.

“Nelegál”

–

One world and three stories that name the world.
And everyone has their dream.
“Ill.eg.al”

il . ēgō . ôl
ɪˈliːɡ(ə)l

–

Koncept třech světů, jsem vytvořil na základě překladu původního názvu scénáře, který byl “Nelegál”.
A pak už bylo jenom drobností slovo rozdělil na
ILL. EG. AL(L).
Tak vzniklo to pěkně překroucené “nemocné ego všech”.
Které, ale jinak může být i kvalitní metaforou pro dnešní naprosto zvrácené chápání významu demokracie.
To rozdělené slovo na tři, bylo základem pro moje uchopení celého příběhu o dealerovi, policistce a vietnamskému mafianovi.
A když takto nově nastavenou optikou projedu tento původní příběh,
tak logicky budu nucen každého z nich začít vnímat i jinak než tak, jací zatím jsou.
Každý přece jenom má svůj svět a každý vychází z nějakých kontextů.
Nikdy není nic takové, jaké se to zdá být, a tedy věci možná nejsou jenom tak, jak je chceme číst…
A to černé a bílé.
Ten kluk “David”, měl jenom svůj sen.
Ta policistka, které jsem začal říkat jenom “Žena”, je ženou, která je objetí současnosti a nemá tak svého jasného konce. Protože jak to vše dopadne, já v rámci vizuální formulace nevím.
A on ten “Dang” Vietnamec, dělá jenom to, co dělají jiný.
Vytváří hodnoty pro další generace.
A tak podobně jako jeho prarodiče a rodiče, se i on “chytne” jenom něčeho…čemu se lokální trh už přestal věnovat.
A to že je to zrovna droga, je už jenom základem pro platformu k vytvoření pohodlného sdílení těch mnoha a mnoha nekonečných tun kriminálních příběhů.

Já nejsem žádným milovníkem televizních krimi seriálů.
A tak abych mohl vyhovět žádosti o naformulování vizuality tohoto příběhu, musel jsem si v tom pro mne jinak naprosto nezajímavém světě, najít alespoň nějakou tu zajímavost.
Tři různé příběhy, které mají něco společného a dohromady nám pojmenovávají ten všední seriálový svět.

Každý z těchto příběhů, má svojí jasně formulovanou vizualitu, která je postavena na barevnosti, drobných indiciích, a hlavně způsobu vnímání jejich světa.
Nic zobrazeného, tak není náhodou a vše má svůj konkrétní důvod.

–

Poděkování:
Můj obrovský dík patří kolegovi Danielovi Tůmovi.
Daniel jako delegovaný ArtDirector na projektu “Zrádci”, odvedl fantastickou práci.
Tuto televizní trilogii jsem pouze přesně naformuloval a pak už se dále samotného natáčení neúčastnil. A přestože, jsem nakonec stejně stínovým hráčem zůstal, tak Daniel musel vše fyzicky řešit sám.
Jako ArtDirector dokázal dokonale zhmotnit moji představu dle navrženého moodboardu a vše navíc doplnil detailem profesionálního SetDecoratéra.
Děkuji.

–

Ill.Eg.All #1 – Dang/

Svět plný historie a těžkých tradic co není schopen se probudit…a z místa hnout.
–
Svět, jež pod váhou svých tradic jak peřových přikrývek v hlubokém spánku a pohádkou o své nenahraditelnosti je ukolébáván.
A tak jeho zaslepenost panovníka jemu zkázou!
Protože ta ještě nedávno neznámá zpráva z dalekých lesů, je vnitřní sílou “start-up” společnosti k moci a trůnu nutně poháněna vpřed.

Svět kolem postavy vietnamského mafiána je vystavěn tak, jak ho každý ve svých představách zná…
Pracovní habitat a obecně samotná lokalita jeho působení, je definována lacinou a vlnitým plechem opláštěnou estetikou tržišť se zapařenými okny, těch jídelen asijských bujónů.
I jeho rodinné sídlo je námi před nastavenou estetikou prezentované.
A tak esplanádu jeho bydliště, které je někde tam, kde kdysi nově po revoluci vznikající společnost své kořeny omylem zasadila, mu zkrášlují indicie jeho původního světa. Ale jinak monochromní Amerika, kde každý má své stejné a není tam rozdílu zjevného.
Tehdá svoboda, luxus, radost a dnes pouhá prázdnota. A tak náš jinak pyšný svět let devadesátých je s ochotou ponechám těm lidem z nových světů.
Vše je tak, jak si každý představuje.
Jediné, co zdánlivě působí jinak, je z dálky křičící bělost jejich ocelových strojů se čtyřmi kruhy či respektovanou hvězdou v kruhu ve výrazu vozu vraženou…
A tak když Dang k domu přijíždí, je v tomto kontextu i nutně asijským audio zvonkem na domě do svého světa vítán.
A nám už jako voyerům s tou představou jasnou, jenom z dálky papírový dráček ocáskem svým zamává a popřeje hezký den v té iluzi naší nenahraditelnosti.
Iluzi proto, proto že ne vždy se věci mají tak, jak se zdají být….

Jako vzdálený a nikterak konkrétně s obsahem filmu související příklad, je možné si vzít mé oblíbené prezentační video Swiss Tourism s názvem “Preparation”.
Přestože závěrem tohoto videa bylo poukázání na iluzi, tak pravdou bude opak.
Video formuluje podstatu na iluzi, která ale jinak iluzí není. Je jenom rafinovanou zprávou, která zdánlivě říká, že není třeba se ničeho bát, jelikož všichni jsme si stejní.
Ale to právě jenom zůstává v těch často citovaných slovech…Pravda to není.
Jelikož v samotném výsledku, každý stejně bazíruje na svých tradicích.
Ale co jsou to vlastně ty tradice?
Tradice většinou vznikly jako zvyklosti té dané lokality, která neměla díky přírodním kontextů jako horám, mořím anebo řekám…atd., možnost jinak kontaktovat ten zbytek světa.
Ale v současném a už dlouho době plně provázaném světě, je jakékoliv lpění na tradicích, spíše absurdní.

A tak současné bazírování na těch kvázi hlubokých tradicích, asi více odkazuje k nějakému nacionalismu.
A nacionalismus v kontextu jinak komunikující společnosti je a byl vždy jenom její zkázou.
Buď zůstaň doma uzavřen anebo komunikuj a z toho i prosperuj, ale zároveň tedy i obětuj. Vše je vyvážené a nikdy ne černé a bílé.
Žádná ta tradice nikdy není tak moc původní, jak se z jejího vyprávění zdá!

Po zabouchnutí vstupních dveří domu, nám tento ambasador vietnamské kultury svým jemným dotekem na archetyp evropské tradice v podaní zlatého falusu od Bang & Olufsen, spouští pro nás neočekávaný akustický vodopád.
Za doprovodu Dvořákovy 9. Symfonie “Novosvětské”, se nám jako v čaroději ze země OZ, do širokoúhlého formátu neuvěřitelný obraz otevírá.
Dang vstupuje do současného a elegantního prostoru obývacího pokoje a následně jídelny, kde nad obdélníkovým stolem dominuje ten nejdráže a neznámému kupci vydražený obraz od Emila Filly.
V akustické eleganci jak úvodní části Hanneckeho Fanny Games, tak usedá k prostřenému stolu a s čistou češtinou, rodině přeje dobrou chuť.
A pak už jenom mix obrazů těch recyklátu Míšeňského porcelánu (Duchcov) a barevně kontrastní svíčkové…. Tedy vše v barevné tradici, kterou jenom ztěžka lze z naší národní paměti vytěsnit.

Jinak vizuelní pojetí jeho domu, se v těchto zmíněných kontextech záměrně nechalo inspirovat bývalou továrnou pana Josefa Waltera na Smíchově (Walter a spol.).
Která si kdysi z venku držela estetiku klasických industriálních budovy, ale uvnitř, a hlavně v té části osobní kanceláře, byl už vystaven jenom obraz jeho blahobytu.
V té šedé industriální krabičce na Smíchově, se skrýval uvězněný zámek továrníka.
A ta hořká realita vnějšku, byla vidět už jenom skrze okázalé okenní vitráže, kde v nejasných konturách stínů, se jemu ten vzdálený industriální obraz reality promítal.
A takto podobně bude formulován i ten svět vietnamského obchodníka.
Jeho svět bude jako nějaká ta běžně dostupná Tatranka, v které se ale ukrývá jinak ten nejvíce luxusní nugát!

–

Dang – Vietnamské tržiště/

Vizualita Vietnamského tržiště bude formulovaná přesně tak, jak jí obecně veřejnost vnímá.
Naprosto přeplněné a párou z polévek olezlé ghetto Vietnamského asylu v naší středoevropské kultuře.
Je to jejich svět, který nikoho neobtěžuje. A tak domorodec nemá žádný pocit, že je jeho domov touto vzdálenou kulturou nějak atakován.
A těch pár drobných vyslanců, co jsou různě rozhozeni v naší společnosti, nikoho nepobuřují.
Otázkou je, zdali tomu tak opravdu je.

Jako první představení pro nás neznámého obrazu jejich světa, nám bude Vietnamská oslava.
Už zde bude citelný ten rozdíl od obecného vzhledu těch pouličních Vietnamců, co sedí na kartonu a z plastové nádoby něco pojídají.
Jako kdyby to vše, byla pro nás záměrně vystavená iluze.
Exotický předkrm, co Evropana nasytí a k hlavnímu chodu již už nepustí.
Prostor vietnamské oslavy, je pro nás tím světem nepoznaným, co po předkrmu přichází.

Dang – Dangovo auto/

Je prostě bílé.

“To co jsme, jsou vzpomínky, a to je tam kde jsme a kde žijeme.”

Naším archetypem elegance, intelektuality, vzdělanosti, mocnosti, bohatství, nadřazenosti, jedinečnosti, nezávislosti a také respektu z nebezpečného světa je nám většinou v obraze zastoupeno barvou černou.
A barvou zastupující oslavu, svatbu, mír, jemnost, klišé vyobrazení putování do věčnosti, minimalismus a nebeskou čistotu je většinou pro nás bílá.

Šéf vietnamské drogové mafie Dang, má jako každý jiný majetný Vietnamec, Arab či jihoamerický kartel auto bílé.

Dang – Mladý Dang /

Animace, která v rychlém sledu obrazů popisuje Dangovo dětství, zde zaujímá místo předehry před našim oficiálním vstupem do “neznáme” světa Vietnamské komunity.
A tak abychom dokázali lépe pochopit současné Dangovo počínání a nebylo vše pouze jenom tak černé a bílé, tak navrhuji do vyprávění o jeho postavě vložit formou animace rychlý průřez jeho minulostí.
Krátký příběh kluka, který přišel do Evropy s rodiči a ty tu otevřeli asijské bistro.
Jejich cíl byl jasný. Každý z nich tehdá věděl, že tak jednoduše středoevropskou komunitou přijat nebude, a tak bylo třeba si vytvořit svůj vlastní uzavřený svět.
Navíc asijské jídlo má každý rád a když je navíc levné, tak klidně i každý den. Budoucnost rodičů byla konkrétní. Vytvořit majetek, aby další generace byla o kus dál. A tak podobně to má i Dang. Nějaké finanční zázemí tu je, ale k lepší etablování se ve společnosti je třeba více. Tak jako všude na světě, peníze jsou moc.
Ale nestačí být jenom bohatý, je třeba se stát součástí běžného života.
Vystudovat prestižní lokální školy a postupně zaujmout společensky respektovaná postavení.
Jako například být jednou právníkem, doktorem, architektem, umělcem atd. …
A k tomu samozřejmě plynule hovořit lokálním jazykem.
Dang vyrostl v drsném prostředí, kde se mu jako obchodní příležitost naskytnul obchod s nelegálním zbožím. Risk je zisk. A cíl je dávno nastaven…
Dang je samozřejmě v našem obecném a právním vnímání gangsterem, ale díky financím z toho vytvořených, tak mohou jeho děti jako třetí či čtvrtá generace, se konečně už dát na tu cestu kvalitního studia.
A to je to hlavní, o co mu asi jde. Dang podobně jako jeho rodiče si dobře uvědomuje, že je nutné sebe obětovat pro další generace.
Je to obrovský risk, ale risk je prostě zisk a oni nemají co ztratit.
A já věřím, že mu o náš soud nejde. Jelikož z historického kontextu, to zajímat už nikoho nebude.
Společnost prostě krátkou paměť má a pro zábavu stále jedno téma má.
Hlavně ta “spravedlnost”, která moc pohledů do budoucna nemá.

Tak asi podobně jako příběh Tomáše Bati v zahraničí.
Společnost “Baťa” a ne “Baťa”, je světově známou společností, která pokrývá jak italský, tak i indický trh. A to tak zásadně, že vůbec nikoho nenapadne, že by se mělo jednat o jinou než italskou či indickou obuv.
Ale kde je “Baťa” teď a kde naše teorie o správnosti.
A takových příkladů je jistě více.
Jako národ jsme schopni vytvářet opravdu velké hodnoty, které ale s větší vášní likvidujeme.
A tak zatím vše, co kdy vytvořeno bylo, nuceně odejít muselo a nám jenom síla demonstranta zůstala. Naivního postávače s transparentem v ruce, který druhou rukou Tibetskou vlajkou mává, a přitom vše si na IPhone v Číně zhotovený archivuje.
Křičíme, jak kdo kterou ostudu nám kde dělá, a přitom ve skutečnosti pro nikoho neexistujeme.
Jsme uzavřeni v těžkosti svého skanzenu, který stále jenom jednou barvou natíráme a demonstrací stíráme.

Každopádně řešit otázku velkých peněz co financují ten svět, zdali z čistých zdrojů jsou, je naivní. A jenom tím k neznalost historie odkazuje.
Vše jsou to pouze emoce, a ne rozum zdravý.

Dang – Dang drogový král a Dang developer/

Základem a hlavním hýbatelem příběhu “Zrádci”, je Dangův drogový business.
Ale tak jak byl už popsán samotný vývoj jeho a předchozích těch generací, tak ani on sám nemá jistě touhu být tím čím byl teď.
Vše to byla pouze cesta nějakého “zelináře”, který dnes už ale seriózní banku má.
Abych podpořil tu původní myšlenku a touhu se vzepřít tradičnímu charakteru tv-krimi příběhu, který tak moc nemám rád a najít tam i to něco víc, tak bylo třeba alespoň něco v detailu a vizualitě předělat.
“Poškodit” tu jeho tradiční a únavnou narativní linii zločince a v rámci příběhu I zrychlit ten jejich společenský vývoj, o kterém to celé jinak je. A asi jenom stěží bychom chtěli čekat na to, jak to s další generací dopadne. A bylo by to i zbytečné, když drogy můžeme ponechat jeho minulosti s aktuálním dovětkem a naopak současnost, už do společensky respektovaného kabátu obléci.
Je to více lákavé a k těm našem zažitým tradicím dráždivé.
Stvořením Danga jako developera, co buduje nám města, se otevřel skvělý obraz nejistoty, v které žijeme.
Takže v minulosti Dang pouze využil díru na trhu, kterou zdařile vyplnil a vytvořil tak kapitál k dosažení těch dalších cílů.
A teď už jenom opustit ten svět nemorální a být tím, kdo pro nás nový svět vytvoří.
Původní svět drogového krále v přepravce na zeleninu zabalený, nám tak plynule v aktuální život řádného developera přechází. A tím je DANG Holding, který navíc dle “jeho slov” už dávno náš svět vytváří.
A tak naše sledování a touha po dopadnutí toho, kdo zločinem se živý, je devalvována uvědoměním, že už dávno součástí zla jeho jsme.
Tedy “Ona” ta policistka, celou dobu pátrá po někom, v jehož světě již dávno s rodinou je. Byt, v kterém žije, byl tak dle v příběhu zobrazených vizualit, asi jedním z jeho developerských projektů.
A tak tato hra o tom, co pravdou je a kdo kterým pánem je a jak se v pravdě možná věci mají, je pak už jasně vyobrazena bytem jeho bývalé ženy.
Jeho bývalá žena Hanka, která byla objetí drogové závislosti, si tak žije svůj rehabilitační život v dobře zařízeném prostředí. Tento jinak velice pro ni komfortní byt, který by ale pro normálního člověka vězením mohl být, je pouze iluzí o reálném bytě.
Byt, který je zhmotněným příkladem existence té iluze, byl jím vystavěn formou dekorace v nedokončené budově.
Sledujeme aktuální minulost v přítomné vizi budoucnosti.
Jsou opravdu tyto věci tak, jak se zdají být anebo je to vše trochu jinak?
Je složité soudcem v těchto kontextech být, když každý svět svůj má a v něm podle svých tužeb žíti chce.

Ill.Eg.All #2 – Ona /

Nemáš v ruce důkaz, tak si ho vytvoř ať ho tam máš.
A k tomu nám stačí existující příběh rozstříhat, trochu k obrazu našemu přeházet a k jednotlivým jeho částem, tak nový kontext dát.

A tak i zde není vždy vše skutečné co skutečné zdá se být…a pravdou to co za pravdu se vydává. Protože někdy to, co vidíš, je jenom to, co se chce abys viděl.
A tak vnímání současného obrazu je zbaveno jinak potřebné znalosti kontextů a nastaveno tak, aby bylo pouze k pohodlnému čtení připraveno.
Kdo veden dnes je k tomu, aby abecedu četl od začátku?
Vždyť stačí když někdo vysloví jedno písmeno, a “A” to zrovna není, a řekne zde začátek příběhu je.
Soudíme bez znalosti okolností. Soudíme emocí nikoliv rozumem. A protože strach náš to provází, tak raději mlčíme. Ale jinak někdy v hloubi duše víme, že ničemu z toho tak pravdou není.
Popíráme a odsuzujeme minulost a hlasitě tvrdíme, že až teprve teď, je tomu, jak má být!
Hodnoty již dávno vytvořené v novém obrazu dne s láskou dehonestujeme.

“…vše nebytečné, hrady skvoucí, posvátné chrámy, sám ten zeměkruh, a vše, co chová v sobě, pojde s ním. A jako mhlivý zmizel přelud náš, tak z nich též stopy nezbude: z též látky, jak naši snové my setkání jsme, a krátký život náš obtáčí spánek…”
William Shakespeare / The Tempest / Prospero.

A otázkou je, zdali za tím vším, co je, se něco jiného neskrývá…
Co ale jenom z těžka čitelné díky jiným kontextům dnes je!

Plastovým brčkem prý planetu likvidujeme, a tak raději pojízdnou baterkou se k větší recyklaci posuneme!
To přece absurdní je!
Jsme oběti vlastní touhy po blahobytu, a nikoliv po zdravém rozumu.
Jsme obětí těch, které naše “laciné” touhy živí!
Money talks.

Svět policistky postavíme na dvou paralelně probíhajících liniích, které v samotném závěru se propojí a obraz dneška tak vytvoří.

Profesní versus soukromý život.
V profesním životě, se tato žena s chutí do světa mužského lovu noří a v soukromí, už od muže k tomu pochvala není.

Proč on jako muž její, jenom jako “Facebook” na otázku “Magic mirror in my hand, who is the fairest in the land?“ neodpoví.
Proč zbytečné konfrontace stále staví a nic vlastně nepochopí.
A tak ztracena ve svém světě jí k dohledání odpovědi “My Queen you are the fairest on the land”, není.

Obraz jejich soukromí, bude formulován jako jeden malý byt s předsíní a jídelnou co v obývací pokoj protéká.
Tento byt je zjevně určen pouze k bydlení, a ne k pracovní činnosti.
A tak volného “pracovního stolu”, tam nikde logicky pro ní není.

Během vyprávění příběhu ze soukromí, jí muž na nebezpečnost její práce upozorňuje.
A tato seriálově běžná komunikace, až ve svém konci příběhu nám význam dá.
A protože v její profesi policisty, překroucení pravdy svůj zdařilý úspěch pak má, tak proč doma to nevyužít.
A tak původně formulovaná věta o nevhodnosti její profese z titulu, že je ženou a matkou dvou dětí, je ve výsledku přeformulována na omezování její pracovní svobody.
Vše je vytrženo ze svých kontextů a stejně jako v profesním životě, nakonec přeformulováno k obrazu svému….

A přesto, že k zdánlivému vyřešení dochází, tak jenom závěr příběhu to vše vyvrátí.
Nic není tak jak se zdá a ona zaslepena aktuální mocí, je jenom jako loutka na provázku reálným příběhem k finální bezmocnosti dovedena…

Tato třetí část a příběh jednoho z nositelů těch “eg” nemocných, nic vlastně neřeší.
Ač zdánlivě hlavní postava a hrdina to je, co navíc podle pravidel těch zažitých, nám snad pravdu odhalí, tak zde naopak jenom naše seriálové prázdnoty objeví.
Je to příběh ega bez konce, který rehabilitaci potřebuje nejvíce.

–

Ill.Eg.All #3 – David /
Sen, a ne zcela jasný cíl.

–

David – Domov/
So Far So Close!
Příběh Davida je vystaven jako cesta ke zhmotnění dětského snu a zároveň jako tradiční česká pohádka o Honzovi, co šel hledat do světa štěstí, aby nakonec zjistil, že to “štěstí”, možná doma někde je.
David od narození bydlel s rodiči na samotě a každé ráno se vydával po dlouhé cestě lemované hlubokým lesem do školy.
Dům rodičů je malý domek u jezera, který od devadesátých let fungoval jako rodinný penzion anebo tehdá to oblíbené “zimmer frei”.
A jednou se mu tak při jeho cestě do školy zjevil hrdina. Byl to jinak nějaký obyčejný německý turista, který tam asi jenom zabloudil.
Ale přijel autem, co v jeho lesním světe zářilo jako přízrak z vesmíru.
Ten člověk přijel žlutou Hondou Prelude a na ruce měl hodinky. Byl oblečen v kožené bundě lemované kožichem a na nohách měl čistě bíle tenisky bez známek poškození.
Pro Davida to bylo zjevení, které mu dalo návod jak z toho pro něj zapomenutého světa pryč.
David stojí na lesní cestě a v dálce mizí jeho žlutý “Prelude”.
Tento ne zatím nikterak ve scénáři popsaný výjev, by nám mohl pomoci lépe definovat skutečnost, jak to celé s Davidem je.
Proč jeho svět vypadá tak jak vypadá. Proč má žluté auto, oděv a proč ho všude pronásleduje ubíhající žlutá čára, která je vždy nějakým okolím jako ta cesta lesem lemována.
A tak tento, ač tradiční archetyp dlouhé a nekonečně cesty lesem, se stane Davidovým budoucím průvodcem do světa nového. Ale také zároveň I v konci navigací domů zpět.
Prostě kdekoliv Davide půjde, vždy se bude jednat o rovnou a něčím ohraničenou cestu.
Podobně jako u předchozí postavy Danga, nám tyto jednotlivé vizuální formulace dají větší možnost Davida lépe pochopit. A ne pouze ho vnímat v té momentálně prezentované formě jinak společností odsouzeného drogového dealera.
Ne vždy se věci mají tak, jak se zdají být.

David a svět jeho barev/
Příběh Davida je složen ze třech barev. Ze žluté, bílé a nakonec modré. Jiné barvy v jeho světe moc nedominují. Tyto předem nastavené barevnosti, se v kontextu vývoje příběhu pouze ve své intenzitě mění. Ztrácejí saturaci anebo naopak na ní přibývají, a to až tak, že zcela pohlcují celkový obraz.
Tento násilný vizuální manévr, se bude většinou týkat pouze modré barvy.

#Žlutá barva:
Žlutá barva vychází z již ze zmíněného zážitku Davidova dětství, kde spatřil svůj přízrak v podobě žluté Hondy Prelude a který se následně stal hlavním hýbatelem příběhu.
To je minulost, z které barva vychází a dnes je promítnuta v barvě jeho vozu, drobných oděvních doplňku a dále ve vnímání jeho celkového okolí.
Mimo jeho osobní prvky, to budou různé a nikterak nenásilně přidané věci jako šipka na podlaze, čerpací stanice, nabíjecí elektro stanice, blikající semafor, podlaha sanatoria atd.
A tak podobně jako jiné velké nadšení nám vždy postupně trochu odpadá, tak I tato intenzita jasně žluté barvy, bude v rámci příběhu ztrácet na své atraktivnosti.
V závěru se bude jednat pouze o něco, co možná tehdá žluté bylo.

Modrá barva:
S postupně odpadající euforií v následku přibývajících komplikací, se pomalu probouzí modrá barva. A jejím vrcholem bude fáze jeho psychologického propadu na úplné dno. Modrá barva pohltí celkový obraz.
Z této výrazné barevné manipulace obrazu, David jako vodním světem proplave opět zpět, tam kde vše tehdá začalo. Louže a mokrá cesta, která vede k domu u jezera.
A pokud ne jezera, tak něčeho, co třeba snad jednou jezerem bude a dnes tedy jenom zastoupenou nepatřičně umístěnou a vodou zatopenou loďkou, někde na dně jinak suché rokliny.

Bílá barva:
Účast bílé barvy má ve světě Davida jiný význam než ve zmíněném světě Danga.
Tak jako že u Danga je to obtisk skutečnosti, tak u Davida pouze pomůcka pro naše lepší čtení. David bílou barvu jako postava v příběhu nevnímá. Bílou barvu zde použiji pouze ke zdůraznění prázdnoty. Prázdnoty jako světa, který David neměl ještě možnost poznat.
Tedy bílá je zde pouze metaforou pro to ještě neobjevené.

Tento barevně vizuálně významový fakt, nám umožní postavu Davida více pochopit a dát nám větší možnost si k němu najít sympatie. A ne ho pouze vnímat jako to něco, co je předem společností odsouzené.
I když zločinec, tradičním hrdinou ve filmu klidně je.

Davidův byt/
David bydlí v pronajatém luxusním bytě, ve kterém se nachází mnoho ložnic, koupelen a jedna velká a minimalistická kuchyně, která v prázdném prostoru dominuje jako artefakt v bílé galerii.
A protože Davidovým snem nebylo nic jiného než vlastnit žlutý vůz, a spoustu luxusních sportovních bot, které sériového čísla asi nemají, tak v tomto kontextu i svůj byt využívá
Jedna místnost funkci galerie na boty plní, druhá ložnice, kde reálné postele není a v třetí už jenom prázdná televizní krabice do prostoru trčí.
A jinak v obývacím pokoji, televize jako herní oltář do sedačky bílé pěkně září.
Lednice plná Coca-Coly a dřez, který funkci koše na plastové obaly od sushi zastupuje.
Jinak byt je prázdný a bílý.
A tak tu celou bezradnost a prázdnotu, nám dokresluje velká kuchyně, která tam vlastně ani fyzicky není.

–

Mimo tyto tři hlavní světy, jsou tu ještě drobné prostory, které to doplňují. Policista v karavanu, doktorka v sanatoriu, Vietnamská ambasáda bez oken, proti drogová policejní stanice v kostele, městská policejní stanice v novostavbě bez paměti a policejní stanice venkova v bývalé samoobsluze.

Policista v karavanu, tak aby rodinný typ to nemohl být.
Doktorka ze sanatoria, co jiný domov vlastně nezná. A tak jenom těžko to s poldou z karavanu to dohromady dá.
Vietnamská ambasáda, kde ve světě bez oken se něco skrývá.
Osamocená absurdita v kostele, co drogy po světě stíhá.
Policie dneška, co dávno paměť temna nemá.
A nakonec policejní stanice venkova, co westernový zážitek v sámošce mezi regály někde hledá.
Ač se jedná o naprosto nevýrazné prostředí, tak ale vizuální odkaz ve výtvarném umění silný má.
Tato venkovská policejní stanice je tak recyklátem televizní rančerské drsnosti, schované v obalu Texaské absurdity od Elmgreena a Dragseta (Prada Marfa)

–

Jan Kadlec.