Text: Marek Pokorný
99CZ čili další pokus o nezávislost na výtvarné scene
Má to smysl, I když banka nezaplatí katalog.
Mezi veřejností a současným uměním stojí bariéra nezájmu a neznalosti. Uvnitř výtvarné scény se pak názory na to, jací autoři ji reprezentují, různí. Prolomit začarovaný kruh se pokusili Jan Kadlec a Milan salák za spolupráce Jiřího Davida, svého profesora na pražské AVU.
Proč jste se vlastně rozhodli připravit tak nebývale velkou prezentaci současného českého umění?
Milan Salák: Většina dosavadních výstav v nás vyvolávala pochybnosti. Řada z nich se totiž konala a koná v prostorech, kde se jednotliví autoři i jejich sestavy objevily už mnohokrát. Pocit z takových expozic – navzdory různosti proklamovaných námětů – byl nakonec podobný: připadaly nám nudné. A tak jsme si kladli otázku, jestli je to dáno jednotlivými díly a autory, nebo tím, že se umění a umělci “ vmanipulovávají” do souvislostí, v nichž vystavované práce vůbec nevznikají.
Druhým důvodem se staly intenzivní podněty zvenčí – inspirovalo nás například loňské bienále současného umění v Berlíně a to, co víme o britské scéně. O využití míst, jež nejsou určena k vystavování umění, jsme ale uvažovali ještě předtím, než jsme se dostali do Berlína. Otázka tedy nakonec zněla, zda má smysl udělat v Praze podobnou výstavu – to znamená nejen pustit autory do alternativních prostorů, ale zároveň jasně říci, že nejde o gesto, v jehož pozadí stojí fakt, že zkrátka nemáme možnost představit se v některé z oficiálních galeríí.
Váš podnik má presto jednoho důležitého předchůdce. V roce 1994 se ve Štencově domě na Starém Městě konala výstava nazvaná To, co zbývá…, kterou připravili manželé Ševčíkovi.
Jan Kadlec: Náš projekt se však odlišuje přinejmenším tím, že jsme se rozhodli využít hned několik alternativních prostorů najednou, které jsou navíc “ rozlezlé” po celé Praze. Výstavy v negalerijních prostorech nejsou samozřejmě ničím novým, ale nám se zdá, že atmosféra “vybydleného” místa se zdaleka nevyčerpala. Naopak, naším záměrem bylo divákům umožnit komunikovat s díly bezprostředněji a bez ostychu, Polozničená nádražní budova k tomu poskytuje lepší předpoklady než galerie. Chtěli jsme take dosáhnout dojmu, že se tady něco děje. I proto jsme volili soustavu různých akcí – jako test, zda o současné umění má vůbec veřejnost zájem.
Milan Salák: Vůbec se nebráním s projektem To, co zbývá… Ze série výstav připravených Janou a Jiřím Ševčíkovými to byla určitě nejsilnější akce, nic méně pořád si kladu otázku, jestli to bylo tím, že byla první, nebo právě tím, že se konala v alternativním prostoru.
Jiří David: Pro mě je důležité, že jde o velkou výstavu, kterou po dlouhé době nepřipravili profesionální kurátoři, ale lidé, kteří se aktivně zabývají uměním jako tvůrci. Milena Slavická při vernisáži dokonce řekla, že se jí zdá, jako by šlo o prodloužení doby Konfrontací – polooficiálních výstav z počátku 80.let . Jako by znovu sami umělci potřebovali konfrontaci. Za důležitý považuji take moment, že se znovu nabourávají představy – zejména kurátorů a kritiků – o tom, jak současná scéna vypadá.
Jak se cítí umělec v roli kurátora?
Milan Salák: Považujeme se spíše za iniciátory než za kurátory téhle výstavy. Naše práce měla ze sedmdesáti až osmdesáti procent organizační charakter.
Mluvili jste o tom, že testujete zájem publika. Ten ovšem bude I po vašem pokusu minimální…
Milan Salák: Všemu předcházel zarážející nezájem médií – na rozdíl od časopisu Umělec a Dotyk jsme se například nedohodli na mediální podpoře ani se čtrnáctideníkem Ateliér, který je na tom finančně o něco lépe než předchozí dva jmenované časopisy, věnující se výtvarnému umění. O tom, jak se k tomu projektu chovala například Nadace českého fondu výtvarných umění, ani nechci mluvit – lidé s ní spojení nevědí, co to je, když se řekne konceptuální umění… Pokud nevystavujete třeba Vladimíra Komárka nebo Adolfa Borna a v galerii nevisí klasický obraz, chová se stejně zdrženlivě i televize. Jméno Stanislav Kolíbal pro media vůbec nic neznamená.
Jan Kadlec: Po zamítavých reakcích celé plejády oslovených sponzorů – od silných zahraničních bank, které ve své zemi podobné aktivity vydatně podporují, až po zdejší firmy – jsme se nakonec dostali do pozice, kdy vlastně nechápeme, proč naši sponzoři do toho vůbec šli.
To jste na začátku nevěděli?
Milan Salák: Samozřejmě jsem to tušil. S rezervou lze dokonce říci, že tahle výstava vlastně vznikla natruc dané situaci. Nejspíš jsem chtěl dokázat, jestli to lze dokázat…
Jan Kadlec: Nevěřil jsem, že to bude tak tristní. Mohli jsme se přece opřít o umělce, kteří jsou pro českou výtvarnou scénu devadesátých let nejdůležitější.
Přesto – jaký mate pocit teď, kdy je po vernisáži?
Milan Salák: Co se týče výstavy a okruhu lidí, kteří jsou zvyklí podobné události “konzumovat”, pak projekt zřejmě splnil očekávání. Alespoň dosavadní ohlasy o tom svědčí. Výstava má prostě smysl i bez toho, že banka nezaplatí katalog .
Jan Kadlec: Bohužel se nám nepodařilo vytvořit prostor pro širší, ne pouze pro zasvěcené publikum. Organizační potíže a nezájem velkých sponzorů neumožnily dostatečnou propagaci.
Máte pocit, že vase energie se nesetkala s energií, kterou á někdo jiný?
Milan Salák: To ne. Byl jsem například nadšen tím, jaká spousta umělců, jichž si vážím, byla ochotna se tohoto pokusu zůčastnit. Týká se to především lidí, kteří v pomyslném žebříčku slávy stojí hodně vysoko nad námi. S minimum prostředků, jež jsme jim byli schopni nabídnout, vytvořili dobrá díla, která by přitom bez naší iniciativy asi ani nevznikla. V současné situaci těžko něco změní deset výstav, natož jediná. Chce to ještě hodně času – to však neznamená, že náš pokus nemá smysl. Je to jako v té reklamě, kde se říká: “Vy sama pocítíte změnu po třech dnech a vaše okolí si toho všimne za dva měsíce”.
