A story about a girl from an orphanage, her hopes, dreams, willpower and her scream against the whole world? Such a subject is usually treated as a raw social drama, a documentary-style depression, or a manipulative tear-jerker. Girl America (Amerikánka) is different, it cannot be compared not only with other films on similar themes, but hardly with anything else, at least in the Czech context. Girl Amerika (Amerikánka) is grand, radiant, colourful, blazing and intense.

Screenwriter, director and producer Viktor Tauš says he lived with Girl America (Amerikánka) for twenty-five years. “Amerikánka” was the nickname of a girl named Ema, whom he met during a dark period of his life, when he himself was living on the streets. Today he says her story helped him climb out of that life. Over time he shaped her tale into a stage play in which Eliška Křenková and Tereza Ramba shared the role of Ema. During the Covid period he staged it in a variety of non-theatre spaces, on an airport runway, for example, while also filming it. At the same time he was working on a fully cinematic version of Girl America (Amerikánka), a re-telling of the same story but this time using the language of film. Tauš and his long-time production designer, visual artist and, here, also costume designer, Jan Kadlec put emotion above plot, experience above linear narrative, and stylisation above realism. Girl America (Amerikánka) is told more or less chronologically, but the timeline is only a guiding thread on which hangs a series of glowing tableaux set in fantastic, even phantasmagorical environments. A derelict panel-block flat with an enormous bed, its layers of mattresses compressing the generational traumas of mothers who abandoned their children. A terrifying orphanage in what was once a grand house, now crumbling before our eyes and stifling the children who, like seedlings, strain toward the light. A knitted pink foster home where Ema feels scarcely any better. A factory painted entirely in blue, where women in blue overalls fight like horses. And walls of VHS cassettes, a symbol of the 1990s and of Ema’s hope that somewhere across the ocean her father is waiting for her…

It is all a sumptuous feast for the eyes, a sequence of installations and tableaux that could each stand alone as an independent work of art, yet they remain “only” the backdrop for the real heart of the film: the all-consuming intensity of the young performers, both trained and non-professional. The young Ema is played by thirteen-year-old Klára Kitto, a mischievous imp, a jack-in-the-box sprite who seems to spring off her own coiled energy. The teenage Ema is portrayed by almost-twenty-one-year-old Julie Šoucová, also seen this year in The Year of the Widow, who reveals in Ema a budding feminine sophistication and sense of mystery. They are joined by dozens of real children from orphanages, forming a kind of chorus that amplifies the energy of the central character. During the shoot, the young (non)actors reportedly bonded like a tight-knit pack, and that pack dynamic radiates palpably from the screen.

Adult Ema is portrayed by Pavla Beretová, who in real life is actually Julie Šoucová’s aunt. Other deliberately one-dimensional, emblematic characters are played with brilliance by Lucie Žáčková, Klára Melíšková, Zuzana Mauréry, and several other actresses. Among the few male roles, Tomas Sean Pšenička stands out as Ema’s older brother. Ema’s story is both harsh and familiar. A girl from a broken home, she is taken from her alcoholic mother into the “care” of the state, hardly a prize, since it means losing a family, however imperfect it may have been. She struggles to survive in this world, grows up, reaches adulthood, repeats some of her mother’s mistakes, and at the same time fights to break the vicious cycle in which abandoned children end up abandoning their own. (The filmmakers themselves are working toward this “breaking of the cycle” in real life as well, campaigning for legislative change and other initiatives.) It might sound depressing, yet Girl America (Amerikánka), in its film version, in the original stage production, and in the spin-off show Snowflakes, erupts as a firework of energy, hope, and sheer will to live. Tauš and Kadlec’s work feels like a roller-coaster ride: a blend of anxiety and adrenaline that drains the viewer emotionally while simultaneously recharging them. It is both immediate, hitting on a gut level, and a generous artistic gesture open to many layers of interpretation, a film that can thrill a middle-school student as well as a seasoned film scholar, and arguably the strongest Czech film of the year.

Příběh holky z děcáku, jejích nadějí, snů, vůle a křiku proti celému světu? Takové téma se většinou zpracovává jako syrové drama, dokumentaristická deprese nebo vyděračský doják. Amerikánka je jiná; nesnese srovnání nejen s tematicky příbuznými filmy, ale vlastně s máločím jiným, přinejmenším v českém kontextu. Amerikánka je velká, zářivá, barevná, žhnoucí a intenzivní.

Scenárista, režisér a producent Viktor Tauš s Amerikánkou podle svých slov žil pětadvacet let. Amerikánka se říkalo dívce Emě, kterou potkal v těžkém životním období, kdy žil na ulici. Dnes říká, že mu její příběh pomohl se z té ulice dostat. Časem ho zpracoval v divadelní představení, v němž Emu hrály společně Eliška Křenková a Tereza Ramba. Během covidu ho inscenoval na nejrůznějších nedivadelních místech, třeba na letištní ranveji, a pořizoval filmové záznamy. A zároveň pracoval na plnohodnotně filmové Amerikánce, jiném zpracování téhož příběhu, tentokrát výsostně kinematografickými prostředky.

Tauš a jeho dvorní production designer, výtvarník a zde i autor kostýmů Jan Kadlec stavějí emoci nad příběh, prožitek nad děj, stylizaci nad realismus. Amerikánka je vyprávěná víceméně chronologicky, ale časová osa je tu jen základní nití, na niž se věší série žhnoucích výjevů ve fantastických až fantasmagorických prostředích. Vybydlený panelákový byt s velepostelí, v níž jsou slisovány matrace generací žen, které opustily svoje děti. Děsivý děcák v kdysi evidentně nádherném domě, který se teď rozpadá před očima a dusí děti, které chtějí jako klíčky růst ke světlu. Pletený růžový dům pěstounů, v němž se Ema necítí o moc líp. Fabrika, kde je všechno natřené na modro a kde se dělnice v modrácích rvou jako koně. Nebo hradby videokazet jako symbol 90. let i Eminy naděje, že tam za oceánem na ni čeká její táta...

Všechno je to vrcholná pastva pro oči, série instalací a výjevů, které fungují jako samostatná umělecká díla, ale pořád jde „jen“ o kulisu pro to hlavní: pro všepohlcující intenzitu dětských herců i neherců. Malou Emu hraje letos třináctiletá Klára Kitto a dospívající Emu brzy jednadvacetiletá Julie Šoucová, jež je k vidění i v dalším letošním filmu Rok vdovy. Kitto je rarach, nezkrotný čertík na pružině vystřelený z krabičky, Šoucová pak v Emě objevuje ženskou rafinovanost a tajemství. Doplňují je desítky autentických dětí z dětských domovů, které vytvářejí jakýsi chór a ještě zesilují energii ústřední postavy. Mladí (ne)herci se prý při natáčení semkli jako smečka a tahle dynamika z plátna až hmatatelně sálá.

Dospělou Emu ztvárnila Pavla Beretová, skutečná teta Šoucové. Dále v záměrně jednorozměrných, symbolizujících postavách excelují Lucie Žáčková, Klára Melíšková, Zuzana Mauréry a další herečky. Z mála mužských postav vyvstává Tomas Sean Pšenička v roli Emina staršího bratra.

Emin příběh je drsný i povědomý zároveň. Dívka z neúplné rodiny se od mámy alkoholičky dostává do „péče“ systému, což není výhra: přichází tím o rodinu, ať už byla jakákoliv. Ema se v tomhle světě pokouší nějak přežít, roste, dožívá se dospělosti, opakuje stejné chyby jako její matka a zároveň se snaží přeseknout známý bludný kruh, že opuštěné děti vlastní děti taky opouštějí. (Tvůrci se o tohle „přeseknutí“ snaží i ve skutečném životě prostřednictvím úsilí o změnu legislativy a dalšími aktivitami.)

Může to působit depresivně, ale Amerikánka (ve filmové i divadelní verzi a také v podobě jakéhosi spin-offu, představení Snowflakes) je ohňostrojem energie, naděje a vůle k životu. Taušův a Kadlecův titul připomíná jízdu na horské dráze, směs úzkosti a adrenalinu, která diváka emocionálně vysaje a zároveň nabije. Je to podívaná fungující na první signální i velkorysé umělecké gesto, jež se nechává interpretovat na řadě úrovní; snímek, ze kterého může být nadšený absolvent základní školy i filmový vědec; a taky nejsilnější český film roku.