Every presentation of laureates always carries with it a certain pathos of retrospection. Yet, as Maurice Maeterlinck writes, in our world and in our lives there is truly only one event that matters and that is our death. It may seem strange to prepare a Posthumous Exhibition for someone who, by all common measures, is in the full bloom of both physical and mental strength. But as Jorge Luis Borges once wrote, “A man is really only a corpse talking to the dead.” So why not prepare a Posthumous Exhibition during an artist’s lifetime?

Jan Kadlec, born in 1976, is the second recipient of the Václav Chada Award, and this exhibition is intended as part of the recognition of his artistic merit. Kadlec’s signature style has always been characterized by an apparently impersonal yet easily identifiable way of thinking and by unconventional themes in his realizations. Although during his admittedly short career he has contributed to several conventional film titles, he has always been regarded within the growing group of artists whose creative credo is a return to original values. As a dedicated conceptualist and innovator. Even if the distinctive nature of his conceptual inquiry might seem to go hand in hand with a kind of meta-artistic social interest, one of his key creative principles was often a kind of “frivolous remake.” This does not change the fact that Kadlec’s installations have always, in some almost perfect way, embodied the era in which we live. It is an age of monologues, when any statement is merely a more or less effective and deliberate system of quotations. If we were to speak of Kadlec as a person in this same sense, we might recall Alfred Kubin’s words from The Land of Dreamers: “An artist is rarely a truly bad man; from time to time he may commit some small vulgarity, but nothing more.”

Kadlec’s contemporary, Radek Wohlmuth, writes in one of his texts: “Immortality is a privilege of animals, because they do not know of death. But death spares no one and nothing. Nietzsche declared God dead; punk is said to be dead, and for some time now people have spoken of the end of art. At this point, it should be remembered that people die, too. As science develops, agony may be prolonged, but death itself remains unchanged. In the end, it can take many forms. Jaromír Nohavica sings that man is born once but dies a hundred times and perhaps he is not far from the truth. Death does not always mean a definitive end. It is, in a way, present in every moment that closes something.”

There is nothing to do but agree. A monument is a monument. The end draws nearer every day. Perhaps, after all, this Posthumous Exhibition might evoke something entirely different. But who can say for sure, when the only certainty we have is that one final event?

Milan Salák, Prague, March 4, 2003

Každá prezentace laureátů s sebou vždy nese patos rekapitulace. V našem světě a v našem životě pro nás ovšem platí jen jedna událost, píše Maurice Maeterlinck, a tou je právě naše smrt. Zdá se podivné připravovat Posmrtnou výstavu někoho, kdo je, bráno podle všech obvyklých měřítek, v plném rozkvětu svých fyzických a duševních sil. Ale jak píše Jorge Luis Borges: “Člověk je vlastně jen mrtvolou rozprávějící s mrtvými.” Proč tedy nepřipravit Posmrtnou výstavu už za umělcova života?

Jan Kadlec narozen v roce 1976 je druhým laureátem Ceny Václava Chady, a právě tato výstava by měla být součástí ocenění jeho kvalit. Poznávacím znamením Jana Kadlec býval odjakživa jakoby odosobňující, ale přesto docela snadno identifikovatelný myšlenkový postup a již od prvního pohledu nekonvenční náměty realizací. Přestože se během své pohříchu krátké kariéry podílel na vzniku několika konvenčních filmových titulů, byl v sílící skupině umělců, jejíchž tvůrčím krédem je návrat k původním hodnotám, vždy pokládán za zarytého konceptualistu a novátora. I když by se mohlo zdát, že svéráz jeho konceptuálního bádání šel ruku v ruce s tendenčním meta-artistním sociálním interesem, byl jedním z jeho hlavních tvůrčích principů velmi často jakýsi “frivolní remake”. To však nic nemění na skutečnosti, že právě Kadlecovy instalace vždy něčím téměř dokonale ztělesňovaly dobu, v níž žijeme. Je to doba monologů, kdy jakákoliv výpověď je jen více či méně efektním a promyšleným systémem citátů. Jestli v tom smyslu promluvit i o Kadlecovi jako člověku, stačí třeba přijmout slova Alfreda Kubína ze Země snivců. “ Skutečně špatným chlapem bývá umělec zřídka, tu a tam se dopustí nějaké malé sprostoty, ale nic víc.”

Kadlecův současník Radek Wohlmuth ve svém díle mimo jiné píše: “ Nesmrtelnost je výsadou zvířat, protože ta o smrti nevědí. Smrt se ovšem nevyhýbá nikomu a ničemu. Nietzsche prohlásil za mrtvého Boha, mrtev prý je punk a nějakou dobu se mluví i o konci umění. Na tomto místě je třeba připomenout, že umírají i lidé. Tak, jak se vyvíjí věda – prodlužuje se agonie, ale na smrti samotné se nic nemění. Nakonec může mít různou podobu. Nohavica zpívá, že člověk se rodí jednou, ale umírá i stokrát, a není možná daleko od pravdy. Ne vždy musí smrt nutně znamenat definitivní konec konců. Je jí tak trochy každá chvíle, která něco uzavírá”. Nezbývá než souhlasit. Pomník jako pomník. Konec se blíží každým dnem. Konečně, je možné, že ta následující posmrtná výstava může působit naprosto odlišně. Ale kdo to může dnes tvrdit, když máme jen tu jednu jistou?

Milan Salák, Praha 4.3.2003