JAN KADLEC says that he creates metaphors that question the character and condition of our society. In his work “Living Room,” he addresses a striking contemporary phenomenon: almost all of us live in the same kind of room, where individuality is lost in favor of globalized aesthetics. His McDonald’s-style bed, featuring the brand’s iconic logo, has become famous. It is an ironic exaggeration of a situation in which we have become dependent on economic prosperity, inevitably part of this process and where consumerist dictatorship even penetrates our private lives without our realizing it. We are all captives of various advertising tricks and subliminal impulses, and we can’t escape them, even when we lie down in bed. The sculpture “Pig” is, according to the artist, a metaphorical image of the world of politicians: “When a person stands on a ski jump, it’s a matter of deciding to leap for a pig, that would mean certain death. For politicians, it’s the same thing. They reach a certain height but cannot jump, because no one expects them to bring any real satisfaction,” he says, adding that in the Western Anglo-American world, the word “pig” is a metaphor for a politician, of course, in the sense of a negative connotation (I recommend checking the Internet, where you’ll find an endless number of examples).

How do you perceive the world around you? Does it influence your work?

I’d say that most of my work reflects what’s happening in society. But I think that’s natural for contemporary art at least, that’s how I understand it. Art should articulate things that so far exist only as feelings, aftertastes, and subtle sensations. It should be ahead of its time, work with metaphor, and in some cases go straight to the bone. I’m not interested in decorative art, nor in art that caters to the demands of contemporary society, the kind of commissioned rebellion that hides behind a black mask.

Can it be said that your work is a critique of consumer society?

I’m not sure I can afford to criticize. I merely state things as they are. I’m part of the economic system myself, just like everyone else. So it would be naïve to talk about independence. But it’s true that my earlier works dealt more directly with consumerism and economic progress. At that time, they reflected our entry into a kind of “virgin territory” by which I mean the period when we, as a society, were beginning to take shape after the dull totalitarian era, a time when we allowed ourselves to be seduced by the necessary and so intensely desired “colorful” temptations. With the passage of time and deeper understanding, my sense of frustration has only grown. Reflecting on my surroundings now leaves me with a bitter aftertaste an unpleasant and frustrating feeling that the fundamental values are disappearing. So, as a kind of protection against drowning in paranoid hatred, I create self-reflection. I apply to myself what I believe could serve as a model for the rehabilitation of society: the strength to admit one’s own problems and begin to define oneself anew. Not to arm oneself with constant criticism and aggression. This idea connects directly to my new film project. Essentially, it’s about the necessity of a revolution against oneself, against one’s own system.

How would you describe the message of your work?

I feel like that’s exactly what I’m talking about here. As long as I don’t drown in that aftertaste and bitterness that comes from trying to confront something. All of my thinking related to art revolves around this, though always in the form of metaphors. It’s difficult for me to define things. A definition never contains everything, it doesn’t allow others to get closer or to truly identify with the work.

Do you see a difference between the generation of the 1990s and today’s generation?

My generation could more easily fall into frustration over the lack of an art market and succumb to existential difficulties. Many artists were forced to leave the scene. The younger generation is in a more favorable position. There are now more galleries that provide motivation artists can actually be artists. The question is whether that’s necessarily a good thing. In a way, it’s an economic product. Society has realized that it needs art as a kind of exclusivity. The Western world searches for artistic icons. As a way of showing that it cares about culture. And the current generation here is beginning to resemble that Western model of functioning.

Isn’t art an elitist affair?

Art is an elitist affair. In 2008, together with Milan Salák and Jiří David, we organized an exhibition called Chaplin Resident Fighter at Futura Gallery, which aimed to open up this discussion. It raised questions about whether it’s good to build a bridge to the public or simply leave things as they are. Perhaps the more elitist art becomes, the more gravity it holds. The more accessible it is to the general public, the more it risks being devalued. Maybe artists are sometimes hated for their elitism ( because it provokes ) but at the same time, they are all the more respected for it.

JAN KADLEC říká, že vytváří metafory, které si kladou otázky o charakteru a stavu naší společnosti. V díle “Obývací pokoj” se dotýká příznačného fenoménu: skoro všichni bydlíme ve stejném pokoji, v němž se ztrácí vlastní originalita ve prospěch globalizační estetiky. Slavná je jeho Mc Donaldovská postel s typickým reklamním emblémem této společnosti. Jde o ironickou nadsázku situace, v níž se stáváme závislí na ekonomické prosperitě, jsme nutně součástí tohoto procesu a spotřební diktatura se dokonce dostává do našeho privátního života, aniž si to uvědomujeme. Všichni jsme zajatci různých reklamních triků a podprahových impulzů a nezbavíme se jich, ani když zalehneme do postele. Socha “Prase” je podle autora metaforickým obrazem světa politiků: “Když je člověk na skokanském můstku, je to o rozhodnutí skočit a pro prase by to znamenalo jistou smrt. U politiků jde o totéž. Dostanou se na nějakou metu, ale nemohou skočit, protože od nich není možné očekávat satisfakci,” a dodává, že v západním angloamerickém světě je slovo “pig” (prase) metaforou politika (samozřejmě ve smyslu negativní konotace – doporučuji kliknout na internet, kde dostanete nekonečné množství odkazů).

Jak vnímáš svět kolem sebe? Má vliv na tvoji tvorbu?

Řekl bych, že většina mých prací reflektuje to, co se děje ve společnosti. Ale myslím, že je to pro současné umění přirozené. Alespoň tak umění chápu já. Mělo by formulovat věci, které jsou zatím jenom v pocitech, pachuti, a tak dále. Být v jakémsi předstihu, pracovat s metaforou, ale v některých případech jít až na kost. Nebaví mě dekorativní umění, ani umění poplatné poptávce současné společnosti v podobě objednaného rebelství s černou maskou.

Dá se říct, že tvé věci jsou kritikou spotřební společnosti?

Nevím, zdali si mohu dovolit kritizovat. Já pouze konstatuji. Sám jsem součástí ekonomického provozu, tak jako ostatní. Je tedy naivní hovořit o nezávislosti. Ale je Pravda, že mé starší práce se více zabývaly spotřebností a ekonomickou progresí. Tehdy vypovídaly o vstupu do “panenského prostoru”. Myslím tím období, kdy jsme se jako společnost formovali – období po šedé totalitě, období, kdy jsme se nechávali zlákat nutnými a tolik touženými “ barevnými” lákadly. Díky postupujícímu času a větším poznatkům se více prohlubuje má frustrace. Zamyšlení se nad okolím u mě vytváří odpornou pachuť. Nepříjemný a frustrující pocit z vytrácejících se základních hodnot. A tak jako ochranu před utonutím v paranoidní nenávisti vytvářím sebereflexi. Jako modelovou situaci na sobě aplikuji to, co se domnívám, že by mohlo být rehabilitací společnosti. Mít tu sílu přiznat si vlastní problém a začít formulovat sám sebe. Neozbrojovat se kritikou a neustálým útokem. S tím souvisí můj nový připravovaný filmový projekt. V podstatě můžeme hovořit o nutné revoluci proti sobě, proti vlastnímu systému.

Jak bys tedy popsal sdělení svých děl?

Mám pocit, že tu o něm hovořím. Pokud tedy neutonu v té pachuti a nenávisti, ve snaze se s něčím konfrontovat. Veškeré mé myšlení související s výtvarnou prací se tím zabývá. Samozřejmě ve formě metafor. Je pro mě těžké věci definovat. Definice neobsahuje vše, neumožní jinému bližší přístup a možnost ztotožnění.

Vidíš rozdíl mezi generací 90.let minulého století a tou dnešní?

Moje generace mohla rychleji propadnout frustraci z nedostatečného trhu s uměním a podlehnout existenčním těžkostem. Mnozí umělci byli nuceni opustit scénu. Mladší generace je ve výhodnější situaci. Objevilo se zde více galerií, které poskytují motivaci, umělci mohou být umělci. Otázka je, zdali je to tak dobře. Jde vlastně o ekonomický produkt. Společnost si uvědomuje, že potřebuje umění jako nějakou exkluzivitu. Západní svět hledá umělecké ikony. Dává tím najevo, že se stará o kulturu. A současná generace u nás se přibližuje západnímu fungování.

Není umění elitářskou záležitostí?

Umění je elitářskou záležitostí. V galeriích Futura jsme dělali v roce 2008 s Milanem Salákem a Jiřím Davidem výstavu “Chaplin Resident Fighter”, která měla tuto diskusi otevřít. Kladla otázky, zda je dobré vytvářet most k veřejnosti nebo to nechat být. Možná právě čím více je umění elitářské, tím vám větší vážnost. Čím by bylo dostupnější veřejnosti, tím by bylo devalvovanější. Možná, že umělec je někdy za elitnost nenáviděn (protože tím dráždí), ale zároveň je o to více respektován.