It makes sense, even if the bank won’t pay for the catalogue.

Between the public and contemporary art stands a barrier of indifference and ignorance. Within the art scene itself, opinions differ on which artists represent it. Attempting to break this vicious circle are Jan Kadlec and Milan Salák, in collaboration with their professor at the Prague Academy of Fine Arts, Jiří David.

Why did you decide to prepare such an unusually large presentation of contemporary Czech art?

Milan Salák: Most previous exhibitions have left us with doubts. Many of them have taken place, and still take place, in venues where the same artists and groups have appeared many times before. The feeling from such shows, despite their proclaimed diversity of themes, was ultimately the same: we found them boring. So we began to ask ourselves whether the problem lay in the individual works and artists, or in the way art and artists are “manipulated” into contexts in which their works were never created. Another motivation came from strong external impulses. We were inspired, for instance, by last year’s Berlin Biennale of Contemporary Art and what we know of the British scene. We had already been thinking about using spaces not intended for art exhibitions even before visiting Berlin. So the question became: does it make sense to organize a similar show in Prague? That meant not only bringing artists into alternative spaces, but also clearly stating that this was not a gesture motivated by the lack of access to official galleries.

Still, your project has one important predecessor — the 1994 exhibition “What Remains…” organized by Jana and Jiří Ševčík at the Štenc House in Old Town.

Jan Kadlec: Our project differs at least in that we decided to use several alternative spaces at once scattered throughout Prague. Exhibiting in non-gallery venues is, of course, nothing new, but we believe the atmosphere of “abandoned” spaces is far from exhausted. On the contrary, our goal was to allow visitors to engage with the works more directly and without inhibition. A semi-ruined railway station offers a better setting for that than a gallery. We also wanted to create the impression that something is happening here. That’s why we included a series of accompanying events — as a test to see whether the public has any real interest in contemporary art.

Milan Salák: I have no problem with the comparison to “What Remains…”. Of the exhibitions prepared by Jana and Jiří Ševčík, that was certainly the strongest one. Still, I wonder whether it was so powerful because it was the first of its kind, or because it took place in an alternative space.

Jiří David: What’s important to me is that this is a large-scale exhibition organized for the first time in a long while not by professional curators, but by people actively involved in art as creators. At the opening, Milena Slavická even remarked that it felt like an extension of the Confrontations era – the semi-official exhibitions of the early 1980s. As if artists once again needed to confront each other directly. I also think it’s crucial that the show disrupts curators’ and critics’ notions of what the contemporary scene looks like.

How does an artist feel in the role of curator?

Milan Salák: We consider ourselves more initiators than curators of this exhibition. Seventy to eighty percent of our work was organizational.

You mentioned testing public interest. But even after this attempt, that interest will probably remain minimal…

Milan Salák: The whole process was preceded by a striking lack of media interest. Unlike Umělec and Dotyk magazines, we failed to secure media support even from Ateliér, the art biweekly, which is in a slightly better financial situation than the other two. And I don’t even want to talk about the attitude of the Czech Fine Arts Fund Foundation. The people associated with it have no idea what “conceptual art” even means. If you’re not exhibiting, say, Vladimír Komárek or Adolf Born, and there’s no traditional painting hanging in the gallery, television shows the same reluctance. The name Stanislav Kolíbal means nothing to the media.

Jan Kadlec: After the dismissive reactions from a whole range of potential sponsors – from major foreign banks that generously support similar projects in their own countries to local companies, we ended up not really understanding why anysponsors decided to participate at all.

You didn’t expect that at the beginning?

Milan Salák: Of course I suspected it. In a way, this exhibition was created in spite of the situation. I suppose I wanted to prove that it could be done.

Jan Kadlec: I didn’t believe it would be so bleak. After all, we could rely on artists who are among the most important figures of the Czech art scene of the 1990s.

So now that the opening is behind you, how do you feel?

Milan Salák: As far as the exhibition and the circle of people used to “consuming” such events are concerned, I think the project met expectations. At least according to the feedback so far. The exhibition has meaning, even if the bank didn’t pay for the catalogue.

Jan Kadlec: Unfortunately, we didn’t manage to reach a wider audience beyond the already informed public. Organizational difficulties and the lack of support from major sponsors made sufficient promotion impossible.

Do you feel your energy didn’t connect with anyone else’s?

Milan Salák: Not at all. I was thrilled by how many artists I respect were willing to take part in this experiment. Especially those who, in the imaginary hierarchy of fame, stand far above us. With the minimal resources we could offer, they created remarkable works that likely wouldn’t have existed without our initiative. In the current situation, ten exhibitions let alone one ,can hardly change anything. It will take much more time. But that doesn’t mean our attempt was meaningless. It’s like in that advertisement that says: “You’ll feel the change after three days, and the people around you will notice after two months.”

Má to smysl, I když banka nezaplatí katalog.

Mezi veřejností a současným uměním stojí bariéra nezájmu a neznalosti. Uvnitř výtvarné scény se pak názory na to, jací autoři ji reprezentují, různí. Prolomit začarovaný kruh se pokusili Jan Kadlec a Milan Salák za spolupráce Jiřího Davida, svého profesora na pražské AVU.

Proč jste se vlastně rozhodli připravit tak nebývale velkou prezentaci současného českého umění?

Milan Salák: Většina dosavadních výstav v nás vyvolávala pochybnosti. Řada z nich se totiž konala a koná v prostorech, kde se jednotliví autoři i jejich sestavy objevily už mnohokrát. Pocit z takových expozic, navzdory různosti proklamovaných námětů, byl nakonec podobný: připadaly nám nudné. A tak jsme si kladli otázku, jestli je to dáno jednotlivými díly a autory, nebo tím, že se umění a umělci “ vmanipulovávají” do souvislostí, v nichž vystavované práce vůbec nevznikají. Druhým důvodem se staly intenzivní podněty zvenčí. Inspirovalo nás například loňské bienále současného umění v Berlíně a to, co víme o britské scéně. O využití míst, jež nejsou určena k vystavování umění, jsme ale uvažovali ještě předtím, než jsme se dostali do Berlína. Otázka tedy nakonec zněla, zda má smysl udělat v Praze podobnou výstavu. To znamená nejen pustit autory do alternativních prostorů, ale zároveň jasně říci, že nejde o gesto, v jehož pozadí stojí fakt, že zkrátka nemáme možnost představit se v některé z oficiálních galeríí.

Váš podnik má přesto jednoho důležitého předchůdce. V roce 1994 se ve Štencově domě na Starém Městě konala výstava nazvaná To, co zbývá…, kterou připravili manželé Ševčíkovi.

Jan Kadlec: Náš projekt se však odlišuje přinejmenším tím, že jsme se rozhodli využít hned několik alternativních prostorů najednou, které jsou navíc “ rozlezlé” po celé Praze. Výstavy v negalerijních prostorech nejsou samozřejmě ničím novým, ale nám se zdá, že atmosféra “vybydleného” místa se zdaleka nevyčerpala. Naopak, naším záměrem bylo divákům umožnit komunikovat s díly bezprostředněji a bez ostychu, Polo zničená nádražní budova k tomu poskytuje lepší předpoklady než galerie. Chtěli jsme také dosáhnout dojmu, že se tady něco děje. I proto jsme volili soustavu různých akcí, jako test, zda o současné umění má vůbec veřejnost zájem.

Milan Salák: Vůbec se nebráním s projektem To, co zbývá… Ze série výstav připravených Janou a Jiřím Ševčíkovými to byla určitě nejsilnější akce, nic méně pořád si kladu otázku, jestli to bylo tím, že byla první, nebo právě tím, že se konala v alternativním prostoru.

Jiří David: Pro mě je důležité, že jde o velkou výstavu, kterou po dlouhé době nepřipravili profesionální kurátoři, ale lidé, kteří se aktivně zabývají uměním jako tvůrci. Milena Slavická při vernisáži dokonce řekla, že se jí zdá, jako by šlo o prodloužení doby Konfrontací – polooficiálních výstav z počátku 80.let . Jako by znovu sami umělci potřebovali konfrontaci. Za důležitý považuji také moment, že se znovu nabourávají představy, zejména kurátorů a kritiků o tom, jak současná scéna vypadá.

Jak se cítí umělec v roli kurátora?

Milan Salák: Považujeme se spíše za iniciátory než za kurátory téhle výstavy. Naše práce měla ze sedmdesáti až osmdesáti procent organizační charakter.

Mluvili jste o tom, že testujete zájem publika. Ten ovšem bude I po vašem pokusu minimální…

Milan Salák: Všemu předcházel zarážející nezájem médií. Na rozdíl od časopisu Umělec a Dotyk jsme se například nedohodli na mediální podpoře ani se čtrnáctideníkem Ateliér, který je na tom finančně o něco lépe než předchozí dva jmenované časopisy, věnující se výtvarnému umění. O tom, jak se k tomu projektu chovala například Nadace českého fondu výtvarných umění, ani nechci mluvit. Lidé s ní spojení nevědí, co to je, když se řekne konceptuální umění… Pokud nevystavujete třeba Vladimíra Komárka nebo Adolfa Borna a v galerii nevisí klasický obraz, chová se stejně zdrženlivě i televize. Jméno Stanislav Kolíbal pro media vůbec nic neznamená.

Jan Kadlec: Po zamítavých reakcích celé plejády oslovených sponzorů - od silných zahraničních bank, které ve své zemi podobné aktivity vydatně podporují, až po zdejší firmy, jsme se nakonec dostali do pozice, kdy vlastně nechápeme, proč naši sponzoři do toho vůbec šli.

To jste na začátku nevěděli?

Milan Salák: Samozřejmě jsem to tušil. S rezervou lze dokonce říct, že tahle výstava vlastně vznikla natruc dané situaci. Nejspíš jsem chtěl dokázat, jestli to lze dokázat…

Jan Kadlec: Nevěřil jsem, že to bude tak tristní. Mohli jsme se přece opřít o umělce, kteří jsou pro českou výtvarnou scénu devadesátých let nejdůležitější.

Přesto – jaký mate pocit teď, kdy je po vernisáži?

Milan Salák: Co se týče výstavy a okruhu lidí, kteří jsou zvyklí podobné události “konzumovat”, pak projekt zřejmě splnil očekávání. Alespoň dosavadní ohlasy o tom svědčí. Výstava má prostě smysl i bez toho, že banka nezaplatí katalog.

Jan Kadlec: Bohužel se nám nepodařilo vytvořit prostor pro širší, ne pouze pro zasvěcené publikum. Organizační potíže a nezájem velkých sponzorů neumožnily dostatečnou propagaci.

Máte pocit, že vaše energie se nesetkala s energií, kterou á někdo jiný?

Milan Salák: To ne. Byl jsem například nadšen tím, jaká spousta umělců, jichž si vážím, byla ochotna se tohoto pokusu zúčastnit. Týká se to především lidí, kteří v pomyslném žebříčku slávy stojí hodně vysoko nad námi. S minimum prostředků, jež jsme jim byli schopni nabídnout, vytvořili dobrá díla, která by přitom bez naší iniciativy asi ani nevznikla. V současné situaci těžko něco změní deset výstav, natož jediná. Chce to ještě hodně času. To však neznamená, že náš pokus nemá smysl. Je to jako v té reklamě, kde se říká: “Vy sama pocítíte změnu po třech dnech a vaše okolí si toho všimne za dva měsíce”.